Jak se domluvit na Roatanu?

Jako turista se na ostrově domluvíte anglicky. Jako ostrovan španělsky. Jako někdo, kdo tady chce provozovat dobrý hotel budete potřebovat nejen angličtinu, ale také pořádný kus sebevědomí.

Jestli si myslíte, že já a Pavel mluvíme anglicky jak rodilý mluvčí z Oxfordu a jako správní fajnšmekři listujeme z nudy po večerech ve španělském vydání Shakespeara, tak přestaňte rychle číst, nebo o své ideály přijdete.

Jsme Češi.

Naše generace nás předurčila k tomu, že učit se cizí jazyk nebylo úplně IN jako dnes. Já uměla vcelku slušně německy, Pavel k tomu stihnul i ruštinu. Vzhledem k tomu, že se z jeho výkonu u maturity málem udusila soudružka ruštinářka kávou a jeho fotka je na nástěnce ve sborovně asi dodnes, tak to na výlet do Moskvy asi nebylo. Já se německy od aféry s tyrolských špekem v mém vegetariánském jídle už mluvit nepokouším. Marně dodnes přemýšlím, co jsem řekla a který čuník to tenkrát odnesl.

A tak se učíme. Anglicky. Španělsky. Rukama a nohama. Každý den. Naše knihovna je pořád plná nikdy neotevřených knížek o gramatice, nepravidelných slovesech a dalších divnočasech.

Na ostrov jsme tenkrát jeli přebírat hotel s velkou obavou. Jak to zvládneme? Španělsky jsme ani do pěti napočítat neuměli. Naštěstí jsme se obklopili lidmi, kteří podali pomocnou ruku ve správný čas a dobře to dopadlo. Ostatně jako vždy, když máte někoho za zadnicí.

A když nemáte?

To člověk zjistí, že si jen myslel, že neumí anglicky. Do doby prvního průšvihu. Když za tou vaší zadnicí nikdo nestojí. Možná vás do ní tak leda kope. Nevěříte? Všechno je jen nastavení vaší mysli. Jako třeba u mě.

To takhle přijdete na letiště pěkně včas, na slušňáka, seznam si odškrtáváte:

  • kufr odbavit,
  • dítě čisté,
  • svačina v batůžku,
  • pas v ruce,
  • letenka v kapse

a tu najednou…

Chlapík na imigračním se bezelstně zeptá, kde je tatínek? To je pozornosti, jak milé. Do chvíle, než vám oznámí, že vaše (jo to vaše) dítě je hondureňo, protože má honduraskou rezidenturu a bez souhlasu tatínka nevycestuje. A to ani za tatínkem zpět do Evropy s českým pasem v ruce. A ty anglické, razítky ověnčené papíry z ministerstva ho fakt nezajímají. I když je v angličtině minimálně pět lekcí před vámi. No a najednou mluvíte anglicky tak plynule, jak rychle se krátí čas odletu vašeho letadla. Najednou umíte zavolat ředitele letiště, konzulát, velvyslanectví, ministerstvo a myslím že i na papeže bych bývala číslo sehnala. Naštěstí nebylo třeba, letadlo počkalo a odletěli jsme i s naštvaným potleskem cestujících v letadle.

A tím se otevře nová etapa vašich jazykových znalostí. Najednou přestanete řešit, jestli tomu všemu rozumíte. Protože nikdy nebudete rozumět všem a všemu. Důležité je, že se v závěru tak nějak pochopíte a dobře to dopadne. Nebojte se toho, učení cizí řeči je celoživotní proces a vždycky bude něco nového, neznámého, divného a nepochopitelného.

Ráda bych tenhle článek zakončila povzbuzující větou naší Amandy z Diveshopu. Mimochodem, je rodilá Kanaďanka z Toronta. „Nic si z toho nedělej, že mi občas nerozumíš. Tvoje angličtina je pořád lepší, než je moje čeština.“ Amen.

PS: o cestování s dětmi napíšu brzy v novém článku. Na nás, jakožto rezidenty Hondurasu se vztahují jiná pravidla než na běžné turisty. I tak ale nezapomeňte na to, že nezletilé dítě musí mít vždy souhlas druhého rodiče či rodičů.

Více najdete zde https://www.tranquilseas.com/cs/cesta-na-roatan/

Share on facebook
Share on twitter
Share on linkedin

O nás

Plnit si své sny bývá občas pěkná dřina. Nevěříte? Přečtěte si naše příběhy. Vyprávění vážná i veselá, třeba o tom, že můžete koupit hotel v Karibiku, aniž byste ho předtím viděli.

Nejnovější příspěvky